Vši
Abychom si užili Indii se vším všudy, čekalo nás další překvápko. Měla jsem podezření proč se někdy musím drbat na hlavě jak opice, ale první veš jsem ulovila až po 14 dnech. No nebylo mi z toho úplně dozpěvu, ale dalo se to očekávat, vzhledem k tomu, že jsem byla v každodenním kontaktu s dětmi ne z těch nejlepších rodin. A tak jsme sehnali místní “odblešovač”, který zlikvidoval snad větší čás nechtěných breberek a další vyhlazovací útok se chystá dneska. Místní lékárnu jsme už vykoupili na přípravky proti vším, tak jen doufám, že už další nebudou potřeba...Indii si tedy “užíváme” se vším všudy.
Nezměnitelný Daniel
Nás milovaný pan ředitel nadace je pěkné ucho a potřeboval by na zadek. Způsob jakým i po Vláďově konzultaci řídí nadaci se nezměnil a tak jsme dnes byli svědky jeho “přednášky” o HIV na policejní stanici. Komedie na n-tou, zachraňoval snad jen oběd, kdy nás obsluhoval jeden ze stážníků a tři další přihlíželi jestli to dělá správně.
Madikeri - Kushalnagar - Bylakupe
Náš poslední indický výlet nás zavedl do Madikeri, městečka v horách. Na jednu noc se nám stal přístřeším pokojík za 200RS s “attached bathroom”, která byla v reálu attached dírou v zemi...Smrad z vedlejších záchodů jsme museli přebíjet vonnými tyčkami, ale zabralo to. Nicméně se už nemůžu dočkat naší úžasné čisté koupelny, doma...Ale to byl teprve začátek. Celým výletem mě totiž provázela noční můra v podobě otázky “WC nebo do křoví?” Prašť jako uhoď, nejmíň 6x denně jsem si přála být opačného pohlaví.
V Madikeri jsme prozkoumali jsme čajové plantáže, prošli se k vodopádu a vydali se na 4 hodinovou tůru do místního lesa a kopců s průvodcem, který nám cestou ukázal divoký ananas, jack fruit, rýžové plantáže, pomerančovník. Opět nás pobavila efektivita Indů obsluhující místní autobus. Na obyčejný autobus jsou potřeba 3. První řídí, druhý vybírá peníze za lístky a třetí otvírá dveře.
V druhé části výletu jsme navštívili Kushalnagar, a vesničku Bylakupe. Kushalnagar se pro nás stal přestupní stanicí našich soukromých rikša busů, ale jinak ho nemáme moc v oblibě, protože se nás tam místní Indové neustále snažili ožebračit. Proto jsme hledání ubytování v tomhle zapadákově asi po hodině vzdali a odjeli o pár kilometrů do Bylakupe. která je domovem pro tibetské uprchlíky. Pobyt v této vesničce byl jako v jiném světě, klid, čerstvý vzduch, málo Indů, neturistický přístup. Přesně to co jsme potřebovali. Okouzlila nás celková atmosféra této vesničky a na chvíli jsme i my mohli zrelaxovat po náročné cestě v hopsající plechovce, které tu říkají autobus. V Bylakupe jsme navštívili budhistický chrám který je centrem pro komplex obývaný tibetskými mnichy v červeno oranžových hábitech.
Poslední den našeho dobrodružného výletu jsme udělali radost Vláďovi a jeli se podívat na slony. Zamířili jme do Dubare, kde se slon má jako prase v žitě. V 9:30 začalo koupání, a asi 10 slonů se svými jezdci se dostavilo v mělké řece, kde se hezky uvelebili a páníčci je dobrou hodinku drbali. V Dubare má každý možnost být u slona skoro tak blízko jak jen chce. Vláďa si drbání sloního chobotu moc užíval, zatímco já jsem vše raději pozorovala z bezpečné vzdálenosti. Ne že bych neměla ráda zvířátka, ale necítím se zrovna bezpečně, když proti mě jde něco tak obřího. Po koupání ještě sloní snídaně, fotka s chobotem na hlavě a můžeme zas dál. Ale byl to zážitek :)
 |
| "Sýr" |
Po zážitcích z uplynulých dnů jsme byli už pěkně ucestovaní a rozhodli se pro cestu zpátky do Bangaloru. Jedním z důvodů byla i moje svědivá vyrážka na nohou, která je výsledkem nejspíše alergické reakce na něco co jsme potkali na výletu do "lesa (Pozn.: Od indckého doktora, kterého jsme včera navštívili, jsem vyfasovala 2 mastičky, po kterých by měla vyrážka do 4 dnů zmizet.). Když jsme ale nastupovali do autobusu, nedocházelo nám, že jsme se právě rozhodli pro 5 hodinovou cestu v hopsající plechovce. A tak není divu ze po příjezdu do Bangalore, se i my stateční dobrodruzi vzdáváme, a místo toho, abychom hledali městký autobus, který by nás dovezl do naší čtvrti, jedeme posledních 12 km rikšou.
