My Article for Newsletter at Lynch Fluid Controls, Canada

Laos PDR

(Please Don't Rush)

For last couple years my life has brought me around the world. I have visited 33 countries. Yet my favourite ones are Canada, Switzerland and Laos. In this article I am going to share some things I have learned about Laos. I grabbed the opportunity to go to Laos as soon as it presented itself to me, because as I like to say “it is not about being lucky but being ready for the opportunities that come your way”. It also helps knowing what you are after, but that is another story ;)

I went to Luang Prabang, Laos as an Assistant of the Leader of a tailored trip by a Swiss company Indago for Hong Kong International School.

It didn't take long and Laos become one of my most favourite countries that i've traveled to. It's amazing how peaceful and chilled the streets are. It’s not a unusual to see buddhist monks walking around this little town during the daily alms giving ceremony and as we instructed our group “Please do not touch monks of monkeys!” One can easily cross the street in without being too brave (in India this took me 10 minutes). The town of Luang Prabang is very green thanks to all the trees, has welcoming temperature and at night its slow paced life is topped with romantic lights of the night market street.

Laos fascinates me with its Laos PDR “Please don't rush” attitude. In fact this is what makes this place so laid back and special. However this can easily become a pain in the neck when traveling with a big group like we did. Especially when the bus which is meant to pick up your group from the airport doesn’t turn up with barely 10 out of 32 confirmed seat belts.

My second day in Luang Prabang started off with a 6am morning run. Yes! Finally back on my running routine. Run around Mt Phousi, a hill in the middle of the town with a budhist temple, and then to the confluence of the Nam Khan river into Mekong River that flow though the town. Seeing the town waking up reminded me that’s one of the reasons why I love my morning runs.

Part of our one week trip with the group was a 3 days service work project in a remote village, 3 hour drive from Luang Phabang and hour hike in. At this point of time we didn't know what an adventure lies ahead of us. It’s usually my job to entertain kids while hiking however this time the entertainment was provided. The narrow trail meandering through the surrounding mountains, rainforest and from time to time overlooking rice paddies was filled with blood sucking creatures (understand leaches). So you can imagine what a fun it was to watch the  female part of our group freaking out and screaming. I had to knock off several leaches that had attached themselves on my shoes, however had to brave not to show my fears and enforce this craziness.

The village was very welcoming. It was home to about 10 families from 3 different ethnic groups and their dozen ducks, chicken, pigs, puppies, water buffalos. The families lived in houses on stilts and cooked in a big pot over the fire. Their squat down toilets and bathing in a 0.5m deep river in sarons were out of comfort zone for some members of our group (note: these kids come from quite wealthy families). However the biggest challenge for me personally was seeing a our dinner being killed in front of my eyes. Ex.: a rooster choked and hanging with his eye balls rolled up right next to the door to our “bathroom”. Couldn't touch any of the meat that came out as our dinner and claimed myself a temporary vegetarian. So instead I filled my stomach with bowls of sticky rice which quickly became the only food I touched for the rest of our stay in the village. Thinking of which, every morning I could see kids leaving for school nibbling of a big ball of sticky rice which the main food for all the poor families. So I guess I wasn't that special after all.

In the rural areas of Laos people live very simple life. One night I watched a 4 year old boy play with a cockroach. He found it quite cool to make this poor bug into a little car and drove it through the dirt ground under the table. The daily schedule in the village was easy. You get up with the first rooster crows (at 4:30am you wish someone had eaten that one for dinner) and you lie down to sleep with sunset. The walls of the houses on the stilts are made out of dry leaves so any sound can be heard through the village.

Main focus of our service project was to build a community centre for the villagers. We carried hundred of buckets of sand, pebbles, water from the river and mixed molter for the brick layers on the ground. Apart from the building site we spent a day harvesting wild rice on the hills near by accompanied by the locals. The hills didn't seem too steep to me but the kids came back swearing they almost died there (LOL). We also became specialists on planting mango trees around the local school and played with the kids after work. All but one villager didn't speak English so we did our best to learn basic words in Laotian.

Sabadi - Hello

Kapchai - Thank you

Lakon - Goodbye

Non lap fandi - Good Night

Sabadi tansa - Good Morning

Dilaj/ Namlaj - That's Nice

Coming back the the civilised world with toilets, showers, comfy beds and wifi made  us appreciate all the things we take for granted in our daily lives. In the last 2 days of our stay we visited a Moon Bears Rescue Centre (www.freethebears.org.au) and swam at the Kuang Si waterfalls near by.

Traveling to countries this different to your own really makes you think. Think and appreciate what you have, who you are and where you were born. In a way seeing the poorest people in the rural areas makes me feel guilty for having my stomach full with good food and eating as much as I feel like. Because majority of the people in Laos and actually in the world can't. But the local people seem happy. Happy for the little they have. Maybe we should all come to see the life here to realise this. Because it's not having a big house, shiny car or design cloths you rarely wear that matter. It’s living your life and sharing the important moments with people who you love and who matter to you. It’s making the best out of who you are and what this world holds for you.

Laos Traveling Journal

28/10
In the rural areas of Laos people live very simple life. Tonight it was a 4 year old boy playing with a cocroach. He found it quite cool to make this poor bug that makes most of female westerners run away screaming into what you call a little car driving it through the dirt ground under the table.
Laos fascinates me with its Laos PDR (please dont rush) & "no problem"s & "dont worry"s. In fact this is what makes this place so laid back and special. However this can easily become a pain in the ass when traveling with a big group like we did.
Today started off with a 6am morning run. Yes! Finally back on my running routine. Run along the river. The temperature was really pleasant in comparison to other south asian countries. Met a few other runners on the way.
Our 3 hour long drive to the start of our hike into the village was full of teenager based topics such a "how many celebrities have you met?" Hike in was quite adventurous thanks to the lovely blood sucking creatures (leaches). Had to be brave not to freak out as I had to knock off a few of them climbing omy shoes. Village & villagers were very welcoming. Squat down toilets and bathing in the river in our sarons became another challenge for us. However the biggest challenge for me personally was seeing a duck being killed for our dinner. Couldnt touch it when it came cooked on our table. So instead I filled my stomach with lots of sticky rice which quickly became the main food on my plate for most of the meals in the village. Spent the evening playing guitar a nd singing. It was nice to get some music going after so long.

Words to remember:
Sabadi - hello
Kapchai - thank you
Lakon - goodbye
Non lap fandi - good night
Sabadi tansa - good morning
Dilaj/ Namlaj - that's nice

29/10
The "rice" day. Spent the day harvesting rice on a steep hill as well as eating it for lunch&dinner. Played with the little village kids and bath in the river for the first time.

30/10
Today I became a specialist on planting mango trees and did a bit of art&crafts with the local school kids. Another bath in the river and finally  Baci ceremony connecting the spirits back to our bodies with its magic atmosphere.

1/11
Laos is slowly becoming the most favorite country that i've traveled to. It's amazing how peaceful and chilled the streets are. Welcoming temperature, slow pace of life topped with romantic lights of the night market street. I dont usually feel this safe and relaxed in a new country after spending only a week in it. But i guess this one is different.

9/11
Once again feeling very gratefull for being a daugther of my dad, the pilot of czech airlines. Not only he saved me 24h of traveling (Moscow-Geneva-Prague) and spending another night at the airport by organizing the tranfer of my bag which got checked in from bangkok all the way to geneva but thanks to him they placed me to the International VIP Lounge with free food, drinks & wifi for 5 hours. Couldnt wish for more. Great welcome back gift dad! Xxx To make it even better he is flying the plane home!!!!! I cant be more happy. Seriously, thank you thank you thank you whoever you are up there

Cambodia 10/10

Wondering if my car made it back home already. Today was based around temples. Visited the famous Angkor Wat, however my favorite was a smaller temple with huge smiling faces. It would be amazing to see this place with all its kings and people back in the old times.

Afternoon belonged to the Amazing Race with my team won! Counting from 1-10 in khmer, going to the moon photo, old market, eating fried bugs and frogs at a basket market, planting trees, learning a local Apsura dance and tangram puzzle were part of this challenge. But the best part was riding our tuktuks from one challenge to another using khmer to navigate our driver.

Dinner was a BBQ at a local restaurant. Challenged myself to eat weird things including shrimps that still had their heads or some kind of sea mushroom. Pretty tired after waking up at 5am to give alms to monks at one of the temples. Tomorrow waking up even earlier. 4:15. Last day of the trip here we come. 

Cambodia 8/10

Coming back from a lovely dinner at the Tara Boat my thoughts are all about how would it feel to live here your whole life. Cambodia is a place that really makes yu think. Think and appreciate what you have, who you are and where you were born. Seeing these families on floating houses makes me feel guilty for having my stomach filled with good food that i didnt really have to earn and eating as much as i wish. Because most of the people here cant. But the local people seem happy. Happy for the little they have. Maybe we should all come to see the life here to reslize this. Because it's not having a big house, shiny car or fancy cloths that you barely wear that matter.

I dont need to travel to countries that are same to my own. I want to visit places like Cambodia  that challenge my comfort zone and make me think and truelly connerct with myself. Do things that I've never done before. Not man made ones but things that local people here do everyday. 

Cambodia 7/10

Today we wen biking. Developed a better way of counting them (girls,boys,travel groups) and of getting them to be quite. Was quite happy that i was the mtb specialist when i was organizing the kids for biking. Didnt have enough tandem bikes so had to swop the kids in tuktuks around. A few of them werent feeling good and as we stoped for our first break i started to realize how much stress is to be a group leader. A boy started to vomit, sun was turning the heat on and i had hard time counting the kids. The fact that we stopped just next to a place were 3 pigs were being killed at the same time didnt make it any better. Hearing them screaming for life made me wanna cry. 

Second half of the biking went better, kids got better at riding though few fell in the water surronding the road they came out with big smiles.

Evening program was circus workshop and show. Workshop was really cool. Kids enjoyed it, and we all made it save back to the hotel while it was pouring down heavily. Discovered I got another week of work in November and got an email from school about my thesis. I wonder how i'll explain to my prof that i'm not working on my thesis very much..... 

Cambodia 5/10/2013

Very tired. Havent recovered from the 24 hours journey from Geneva yet and losing a night of sleep and rest after full on VC OED autumn season. However the visit to Cambodia has been a great adventure so far and definetly worth it. Breakfast was interesting. Lots of hot meal options like noodles, rice with vegetable, sausages and omelets. No cereals or yogurt so i went for healthy fruit plate option. Got a ride to the village with a cart pulled by oxes. However seeing that all the cows and oxes have a string pulled through their nose which people use to guide and stop them makes me wonder how they do this to these poor skinny animals. Not sure if I want to ask. Today we started to build a house out of bamboo and palm leaves. The main 3 working groups are framing, leafing and flooring. Looks easier than it really is and the heat from the sun doesnt make it any easier on us. Walking a path flooded by water up to my knees is everyday reality for the local people and kids that have to push their bikes through the water to get to school (if lucky) or to work where they earn about 3USD a day.

Favorite meal: spicy noodles with shrimps or spicy mango salad. Yumm!

Cestovní maraton

Z pláže Hikkaduwa jsme zamířili vlakem přes Colombo do Kandy. Kandy je hezké městečko v horách u jezera s budhistickým chrámem se zlatou střechou. Toto městečko s příjemně klidnou atmosférou leží v budhistickém centru Sri Lanky.

Kandy

Z Kandy jsme si udělali výlet na skalní pevnost Sigray. 3 hodinky v hopsající plechovce stáli za to ale brzký start nás částečně zachránil od vyšších teplot, které je konci cestu nečinili nijak příjemnou. Sigrya je v podstatě obrovský šutr, ze kterého je skvělý výhled do okolní krajiny.  Obklopen vodními zahradami s propracovaným hydrosystémem, byl kdysi obývanou skalní pevností. Místní vedra nás značně unavovala, ale poté co jsme viděli, jak se nahoru škrábou i tlustí američané, stal se onen výstup nahoru otázkou cti :) 

Lví schodiště Sigrya

Ani jsme se nenadáli a dny na Sri Lance už jsou za námi a za pár hodin vyrážíme (ještě nevíme jestli tuk tukem, taxíkem nebo autobusem) na letiště. Já letím přes Miláno a už v 10.45 bych měla přistát v Praze. Vládík si naopak dá několika denní cestovní maraton. Colomba - Chennai - Bangalore - New Delhi - Moskva, kde si nějaký čas pobyde. No nezávidím mu to. Popravdě už nadšený cestovatel se těším na svou pohodlnou postel a čistou koupelnu.

Pláž Unawatuna

Na Sri Lance jsme si užili pláží Hikkaduwa a Unawatuna, přidali se k slonímu průvodu v Kandy, navštívili starobylé království Sigria, a 3 noci jsme přespali v nemocnici (nakonec jen chřipka ale projistotu Vláďovi udělali odběry na Malarii a Dengue, které dopadli negativně).

Vládík a jeho humřík

No a teď sedíme v kavárně s klimoškou a dokončujeme videa, která dokumentují celé naše dobrodružství. Tak se o ně nezapomeňte přihlásit :)


Miška & Vláďa

První dojmy ze Srí Lanky

Budha má narozeniny :)

Už na letišti v Colombu nás zaujala nevšední lampiónková výzdoba. Příjezd na Sri Lanku jsme si nemohli naplánovat lépe. Proč? Ostrov se vyparádil kvůli oslavě Budhových narozenin, 2600 let. Teprve večer jsme však ocenili tu pravou kouzelnou atmosféru, když se všechny tyhle lampiónky rozsvítili a ulice zaplnili Sri Lančany, kteří vyšli oslavovat.

Sri Lanka vs. Indie

Naše očekávání, že Sri Lanka bude jako zmenšená Indie se k našemu překvapení nenaplnily. V Colombu zase chodíme po chodníku, a  i taxikář nám tu pomáhá stopnout ten správný autobus. Ubylo indických odpadků a k našemu zklamání i oblíbených mini čajíků a mini kafíček na ulici, ve vlaku a vůbec kamkoliv se člověk hnul. Studené pivo je tu ale levnější. Místní pivo Lion se mi zamlouvá už kvůli názvu :) Adrenalin z přecházení ulic v indické dopravě nám tu nahrazují autobusy MHD, které se řítí ulicemi raketovou rychlostí. V reálu to znamená, že člověk, na něhož už nezbylo místo k sezení, v zatáčkách vlaje autobusem :)

Západ slunce, Hikkaduwa

Vláďův 4-úhelník: Indie, Sri Lanka, Rusko, Česko

V Colombu jsme navštívili i ruskou ambasádu, kde si Vláďa vyřídil víza do Ruska. Získání všech nezbytných dokumentů nám sice zabralo půl dne, ale odhodlání nevzdat se ani v horkých denních teplotách přineslo dlouhoočekávaný úspěch. Takže Vláďa může cestou zpátky zůstat na pár týdnů v Moskvě.

Pláž, sluníčko, pohodička...

Ta pravá dovolená nám ale začala až na pláži v Hikkaduwa, kam jsme se dopravili vlakem z Colomba asi za 3 hodiny. Díky Vláďově AIESEC networku jsme mohli nechat většinu zavazadel u AIESECářů v Colombě, a na cesty se vydat jen s baťůžky. Pláž je teď mimo sezónu, tak se nám podařilo sehnat ubytování za 700 rupí na noc, což je asi 100Kč pro dva. Den tu trávíme koupáním a čtením knížek. Ale nejsme lenoši, stále ráno v 6 chodíme běhat. Je tu úžasně, pláž máme jen pro sebe, snídáme ten nejsladší ananas na světě. Sluníčko svítí, vítr příjemně pofukuje a nám poprvé za dva měsíce není ani příliš teplo ani zima . S výhledem na západ slunce povečeříme vynikající plody moře a procházkou po pláži se vrátíme zpátky do našeho guesthousu. Svěží vůně moře a nad hlavou tisíce hvězd...

Kdo se chce přidat? :)

Sri Lanka, hned za rohem z Indie

Čtyři ráno, a my už sedíme na letišti v Colombu, Sri Lanka. Low-cost aerolinky nám nestratili žádné z našich zavazadel a let trval jen hodinku. Sri Lanka je opravdu "za rohem". Z bankomatu jsme vybrali nové fufníky a pořídili si hned místní SIM s internetem. Teď už jen počkat na první autobusy z letiště a dovolená může začít :)
Zdravíme ze Srí Lanky,

M&V

Plánujeme Sri Lanku

Občas si i my, dobrodruzi, potřebujeme odpočinout od Indie, a to jsou chvíle kdy zamíříme na kafe do franchisové kavárny Coffee Day. Tady teď v klidu plánujeme 2 týdny, které budeme cestovat na Sri Lance. 

Najdi 5 rozdílů!

Zítra v 8:00 odjíždíme vlakem do Chennai, kde stávíme 2 dny s našimi kamarády. V Chennai je prý teplíčko, kolem 45 stupňů, takže se máme na co těšit. Osobně to vidím to na relax na pláži v Pondicheri, kde si objednám nějaké dobré lassi :). 

Z Indie odlétáme 18.května v 0:30 se Spice Jets a v Colombu přistáváme ve 2 ráno. Jednosměrná letenka nás každého přišla na 700 Kč. Na Sri Lance má být podle Indů levno, tak jsem na to opravdu zvědavá, když už nám to říkají i Indové. 


Z Bangalore zdraví M&V

O tom jak se dostavuje pravý kulturní šok aneb já už chci domů ;)

Vláďa vraždí krysu

Asi tak týden zpátky se Daniel s Vláďou vydali na další svatební večeři. Já jsem byla přejedená ještě z té předchozí a navíc už mi indocké svatby nepříjdou tak special jako 1.týden, tak jsem zůstala doma. Po nějaké vešla na naše moderní koupelno-wc a měla jsem pocit, že se kyblík, na umývání se pohnul. A vzápětí už si to cosi cupitalo z koupelny...cosi...KRYSA!!! A než sem se vzpamatovala, někam se mrška schovala. Naštěstí se zrovna vrátili kluci a začal hon na krysu. To už mě chytla typická dívčí panika a zaujala jsem strategické místo na stole. Vláďa pohotově přínesl meče se kterými Daniel nacvičuje kalari paitu a za chvíli bylo po všem. Krysa byla vyhnána ze svého úkrytu pod postelí a zneškodněna po rytířsku. Detaily netuším neboť jsem si zacpala uši a zavřela oči. Vláďa si ale zasloužil můj obdiv, zachránil tak princeznu a žijí spolu šťastně bez krys už navěky.

Likvidace odpadků na ulici

Vši

Abychom si užili Indii se vším všudy, čekalo nás další překvápko. Měla jsem podezření proč se někdy musím drbat na hlavě jak opice, ale první veš jsem ulovila až po 14 dnech. No nebylo mi z toho úplně dozpěvu, ale dalo se to očekávat, vzhledem k tomu, že jsem byla v každodenním kontaktu s dětmi ne z těch nejlepších rodin. A tak jsme sehnali místní “odblešovač”, který zlikvidoval snad větší čás nechtěných breberek a další vyhlazovací útok se chystá dneska. Místní lékárnu jsme už vykoupili na přípravky proti vším, tak jen doufám, že už další nebudou potřeba...Indii si tedy “užíváme” se vším všudy.

Nezměnitelný Daniel

Nás milovaný pan ředitel nadace je pěkné ucho a potřeboval by na zadek. Způsob jakým i po Vláďově konzultaci řídí nadaci se nezměnil a tak jsme dnes byli svědky jeho “přednášky” o HIV na policejní stanici. Komedie na n-tou, zachraňoval snad jen oběd, kdy nás obsluhoval jeden ze stážníků a tři další přihlíželi jestli to dělá správně.

Madikeri - Kushalnagar - Bylakupe

Náš poslední indický výlet nás zavedl do Madikeri, městečka v horách. Na jednu noc se nám stal přístřeším pokojík za 200RS s “attached bathroom”, která byla v reálu attached dírou v zemi...Smrad z vedlejších záchodů jsme museli přebíjet vonnými tyčkami, ale zabralo to. Nicméně se už nemůžu dočkat naší úžasné čisté koupelny, doma...Ale to byl teprve začátek. Celým výletem mě totiž provázela noční můra v podobě otázky “WC nebo do křoví?” Prašť jako uhoď, nejmíň 6x denně jsem si přála být opačného pohlaví.

V Madikeri jsme prozkoumali jsme čajové plantáže, prošli se k vodopádu a vydali se na 4 hodinovou tůru do místního lesa a kopců s průvodcem, který nám cestou ukázal divoký ananas, jack fruit, rýžové plantáže, pomerančovník. Opět nás pobavila efektivita Indů obsluhující místní autobus. Na obyčejný autobus jsou potřeba 3. První řídí, druhý vybírá peníze za lístky a třetí otvírá dveře.

V druhé části výletu jsme navštívili Kushalnagar, a vesničku Bylakupe. Kushalnagar se pro nás stal přestupní stanicí našich soukromých rikša busů, ale jinak ho nemáme moc v oblibě, protože se nás tam místní Indové neustále snažili ožebračit. Proto jsme hledání ubytování v tomhle zapadákově asi po hodině vzdali a odjeli o pár kilometrů do Bylakupe. která je domovem pro tibetské uprchlíky. Pobyt v této vesničce byl jako v jiném světě, klid, čerstvý vzduch, málo Indů, neturistický přístup. Přesně to co jsme potřebovali. Okouzlila nás celková atmosféra této vesničky a na chvíli jsme i my mohli zrelaxovat po náročné cestě v hopsající plechovce, které tu říkají autobus. V Bylakupe jsme navštívili budhistický chrám který je centrem pro komplex obývaný tibetskými mnichy v červeno oranžových hábitech. 

Poslední den našeho dobrodružného výletu jsme udělali radost Vláďovi a jeli se podívat na slony. Zamířili jme do Dubare, kde se slon má jako prase v žitě. V 9:30 začalo koupání, a asi 10 slonů se svými jezdci se dostavilo v mělké řece, kde se hezky uvelebili a páníčci je dobrou hodinku drbali. V Dubare má každý možnost být u slona skoro tak blízko jak jen chce. Vláďa si drbání sloního chobotu moc užíval, zatímco já jsem vše raději pozorovala z bezpečné vzdálenosti. Ne že bych neměla ráda zvířátka, ale necítím se zrovna bezpečně, když proti mě jde něco tak obřího. Po koupání ještě sloní snídaně, fotka s chobotem na hlavě a můžeme zas dál. Ale byl to zážitek :) 

"Sýr"

Po zážitcích z uplynulých dnů jsme byli už pěkně ucestovaní a rozhodli se pro cestu zpátky do Bangaloru. Jedním z důvodů byla i moje svědivá vyrážka na nohou, která je výsledkem nejspíše alergické reakce na něco co jsme potkali na výletu do "lesa (Pozn.: Od indckého doktora, kterého jsme včera navštívili, jsem vyfasovala 2 mastičky, po kterých by měla vyrážka do 4 dnů zmizet.). Když jsme ale nastupovali do autobusu, nedocházelo nám, že jsme se právě rozhodli pro 5 hodinovou cestu v hopsající plechovce. A tak není divu ze po příjezdu do Bangalore, se i my stateční dobrodruzi vzdáváme, a místo toho, abychom hledali městký autobus, který by nás dovezl do naší čtvrti, jedeme posledních 12 km rikšou. 

Zdravíme z Indie

M+V:"Kluci pro všechno"

Popis naší “pracovní náplně” nabývá dalších rozměrů, neboť už nejenom přetváříme webové stránky SCEAD Foundation, ale taky s jejím zakladatelem (Danielem) rozebíráme její vizi, budoucí směřování a projekty, na které by se měl zaměřit. Dali jsme se do toho hlavně proto, že už jsme se nemohli dívat na chaotický styl jeho vedení, kdy nadace dělá všechno ale dohromady nic. Neznalost managementu a leadershipu totiž znamená mrhání časem našim a ostatních “dobrovolníků”. My si však uvědomujeme, že příliš široký záběr aktivit nikdy nemůže spasit svět a to se tu teď Danielovi snažíme vysvětlit. Tak nám držte palce. Je to s ním někdy “Indie”. Jeden den nám odsouhlasí, že pokud chce ve světe zastavit dětskou práci (což je údajně vize jeho nadace), musí se soustředit na projekty vzdělávající venkovany a podporovat rozvoj škol na vesnicích. No a druhý den se už zase snaží získat fond na sázení stromků a nebo nacvičuje divadelní hru o HIV.

Čajík s medem

Škodovky jsou naše!

Baťa je tu populární :)

1-3.května aneb jak na bakalářku

Potřebovali jsme dokončit bakalářky, vyrazili jsme směr severní pláže státu Goa, jelikož na pláži je vždycky fajn když máte co dělat ;) Po náročné noční cestě z Bangaloru do Panaji nás čekala ještě 2 hodinová cesta místními autobusy do Arabolu, kde jsme se ubytovali v útulném pokojíku za 200 fufníků na noc za 2 osoby. Pohodový zpomalený plážový život jsme si užili a západ slunce pozorovali z vln a nebo spolu s místními psími kamarády, kteří se vedle nás roztomile schoulili do klubíčka. Nejvtipnější na našem výletu byl fakt, že po nakoupení suvenýrů jsme se trošku sekli s odhadem kolik sebou máme peněz (celkem jsme měli asi 1000 Kč cash pro oba na 3 dny). A tak jsme do Bangaloru dorazili s posledními RS 40, což je v přepočtu 15 Kč, což nám tip-ťop stačilo na autobus z nádraží domů :D

Mezinárodní tým Arambol beach, Goa

Moje tlustá indická svatba ;)

V Hampi jako v jiném světě

“Když vyrazíte v 19:30 tak to na nádraží stihnete v pohodě” řekl nám Daniel. A tak jsme v 19:30 vyrazili. Měli jsme štěstí, první autobus který jsme stopli (25RS/osobu) jel směr Majestic = hlavní autobusová a vlaková stanice. Jenže venku byla zrovna průtrž mračen a indické ulice se místy začali měnit v potoky, ve kterých se chudáci Indové brodili po kolena se svými motorkami. Do cílové autobusové stanice jsme dorazili v 8:45, což znamenalo, že máme 15min na to abychom našli vlakové nádraží, nástupiště a vlak odjíždějící v 21:00. Troubení, na které už jsem za normálních okolností zvyklá, mě vytáčelo a přidávalo na hektické atmosféře. “Nádraží je rovně” poradil nám kolemjdoucí Ind. A tak jsme se začali kličkovat mezi autobusy odjíždějícími z hlavní autobusové stanice a přeskakovali miniplůtky, jelikož nebyl čas hledat podchod. Vlakové nádraží jsme našli, ale čekala nás ještě cílová rovinka: podchodem na správné nástupiště. Rychlý postup vpřed byl nezbytný ale podchod ucpaný. Připadala jsem si rázem jako v proudu typické indické dopravy, která ale tentokrát nebyla z vozidel ale z lidí. A já si neměla jak protroubit cestu :/ ! Náš vlak měl nakonec stejně zpozdění, a tak jsme si ještě stihli koupit sušenky, jeden nikdy neví...


Cesta do Hospetu nás stála 250 RS na osobu a Indové nezklamali ani se zajišťováním občerstvení ve vlaku. Ráno jsem se probudili 6:15 díky právě zmíněnému coffee :) a zahájili jsme den indickou minikávou za 5RS a sušenkami, které jsme stihli pořídit večer na nádraží.

Ráno se mi úspěšně podařilo uhádat s rikřou nižší cenu za náš odvoz z Hospetu do Hampi. Jak hezky už mi to jde, jsem na sebe pyšná ;)



Hampi je kouzelné, mystické, historické, romantické místo. Místo, kde se cítíte jako přeneseni o mnoho let zpátky. Vesnička, která kdysi byla střediskem starověkého království. Dnes je to muzeum na otevřeném prostranství, kde málo kdy narazíte na živou duši, kde můžete prozkoumat každý kout kdy se vám zachce. Ubytovali jsme se v Ravi Guesthousu za 150 RS/na noc, tj. 35 Kč na hlavu :)


Sluníčko nás během našeho 2 denního pobytu nešetřilo a tak si Vláďa hned po příjezdu koupil stylový kovbojský klobouk :) Od tepla nás zachraňoval stín chrámů, kde jsme si z průvodce četli o jejich historii. První den jsme strávili prohlídkou Sacred Centre, Achyutaraya Temple, vyšplhali na Matanga Hill, který nám poskytl úžasný výhled do krajiny. Po západu sluníčka jsme strávili večer v soukromé restauraci (nikdo kromě nás tam nebyl;), usrkávali indický čaj a poslouchali audio knížku indického eposu Ramajana.

No a jelikož jsme si první den ušmajdali nožičky, v den druhý jsme si půjčili kola a navštívili vesničku Anegundi, Vittala Temple a Royal Centre (Elephant Stables, Lotus Mahal, Queens Bath...) a další.


V Hampi si asi každý turista připadá jako v úplně jiném světě. Já bych za každým balvanem čekala Asterixe s Obelixem, zatímco Vláďa se vžíval do role Indiana Johnse. Palmy, rýžová pole, banánové plantáže, obrovské balvanovité skály, červená hlína, staré ale zachovalé chrámy, krávy, kozy a Indové, nádherný západ slunce to je Hampi jak ho známe my. Jeho návštěva rozhodně stála za to!

Z Bangaloru zdraví Miška & Vláďa

Na prodloužený víkend...Gokarna

Na prodlouzeny vikend jsem tenkokrat vyrazila smer Gokarna. Gokarna je indicka vesnice ve vzdalenosti asi 500km z Bangalore, coz znamenalo cestu patecnim nocnim luzkovym autobusem. Cesta probehla docela poklidne,jen sem si musela zvyknout na fakt ze me moje luzko pomerne casto vymrstovalo do vysin jak si to autobus vesele padil po indickych silnicich. A asi poprve jsem videla dest v Indii. Prselo celou noc a i v autobuse bylo chladneji a tak jsem na sebe navlekla vsechno co by me mohlo zahrat a ochranit od lepiveho kozeneho povrchu moji hopsajici postele. Kolem 9 rani jsme dorazili na misto, a ja jsem se hbite pridala ke dvoum bilym slecnam.Slozili jsme se na riksu v repoctu 15Kc/osoba a za 10 min jsme byli na plazi. Ve srovnani s Goou je plaz v Gokarne lokalniho charakteru, coz muze dosvedcit i fakt ze nas plazova prodavacka koralku dostihne jen 1-2x denne nebo podle toho ze po vas neustale pokukuje particka mladych Indu, kteri se nenapadne snazi poridit vasi fotografiiv bikinach. Po prijezdu na plaz se mi podarilo zjistit ze Fredrik (z Nemecka) se kterym jsem se tu mela potkat, neni ten Fredrik ktery jsem si myslela, tj. stazista ze SCEAD Foundation, ale Fredrik se kterym jsem se seznamila na plazi v Goa. Sranda. Fredrik jako Fredrik, alespon tu nejsem uplne sama. Sdilim malicky bungalov s Fredrikem a jeho dvema kamarady v prepoctu 50Kc na noc za osobu. Arabske more moc k plavani neni, jsou tu velke vlny a nevyzpytatelne proudy, kterym se ja osobne vyhybam, a tak do vody vlezu od kolen maximalne po pas. I pres vsechnu opatrnost moji malickost nakonec jedna vetsi vlna smetla ale nastesti jsem vylezla jen s odrenymi koleny.

V den odjezdu z Gokarny se mi podarilo vsechno hezky zvladnout. Jedine co me zaskocilo byla primost otazek riksi co me vezl z plaze do vesnice a mladika ktery mi pomohl najit  muj zpatecni autobus. Otazkami jako jestli mam pritele, kdy se budu vdavat a podobne me bombardovali hned po tradicni identifikaci: jmeno + zeme.

Už 3 týdny v Bangalore

Indické svatby a manželství

O tom, že se v Indii stále nosí "arranged marriges" jsem vědela. Teď se ale s tímhle faktem setkávám přímo. 

- Danielova sestra se rozhodla si tímto způsobem zajistit budoucnost. I přesto, že by mohla mít "svobodnou volbu", raději přenechala onu volbu svým rodičům.

Já na indické svatbě

- Kamarádka Puja se například musela rozejít se svým dlouhodobým přítelem. Jeho rodiče prý byli proti jejich sňatku, kvůli kastovním rozdílům…A chlapec rodiče respektuje, a tak se bude ženit s jinou slečnou.

- Další kamarádka Joti, která je jedním z hlavních človíčků v nadaci, mi zas říkala jak se netěší na víkend, jelikož ji přijel navštívit její tatínek, který ji chce přesvědčit aby se vdala za někoho koho ji vybral.

Víkend v Bangalore

Tenhle víkend jsem se rozhodla strávit v Bangalore, jelikož jsem se měla stát součástí hudebního show v kempusu místní univerzity. A tak jsem vesele s ostatními vyrazila na zkoušku. Cesta na místo kde se konala zkouška nám v pohodovém indickém stylu s naložením všech bubínků a hudebníků, překonáním "běžné" dopravní zácpy trvala skoro 3 hodiny.  Ale byl to zážitek. Tahle skupina se skládá z asi 8 bubeníků (každý na jiný bustronek), houslisty a mě na kytaru. Upřímně jsem si nikdy nemyslela že by mohlo být zajímavé poslouchat rytmické bubínky 20 min. Ale naopak je to zážitek, zaposlouchat se do indicko-afrických-orientálních rytmů.

V neděli jsem se opět zúčastnila ranní hodiny bojového umění "Kalari", kterou Daniel vede a odpoledne jsme byli pozváni na oběd k jednomu z jeho studentů. Člověk by předpokládal, že oběd zabere tak maximálně 2 hodiny. Vlastně celý tenhle výlet byl těžkou zkouškou mé trpělivosti, která chvílemi už nestačila. Takže jsem si užila několika kulturních šoků v podobě nekonečného čekaní, které mé indické společníky nikak nevzrušovalo zatímco mě přivádělo k šílentví ;) 

Na víkend se chystám na pláž, Gokarna, spolu s mými indickými kamarády, se kterými jsem trávila volné chvíle během mé stáže v Malajsii. 

Jinak jsem moc spokojená se svou prací. Dělám věci, které mě baví, ve kterých jsem dobrá a navíc věci, které mají smysl. Každý den sportuju, učím tancování, hudbu, předělávám webové stránky nadace, tvořím videa a foto prezentace, skládám písničky….Práce mám spoustu, takže mi dny docela utíkají :)

Minulý týden jsem také shlédla utkání indické sportovní hry Kabadi, která mi svou povahou připomíná americké rugby. Takhle nějak to vypada...

Na to že se tu kolem cest válí spousta odpadků už jsem si zvykla, nicméně když Indové kolem mě bezstarostně vyhazují obaly od bonbonů za jízdy z okna, i můj rozum zůstává stát.

Mé cestování na motorce ještě stále občas provází drobné zástavy srdce z vidin dopravních nehod, ale už je jich podstatně méně než na začátku ;)

NEW SCEAD Foundation video presentation !!!

What's up ;) ?

Po týdnu jsem s konečně našla chvilku napsat Vám pár řádků :) Je jich tentokrát sice trošku víc než pár, ale kdo si počte ten se dozví co tu páchám :)

Indie…shrnout se dá asi do dvou slov, kterými se tahle země mezinárodně propaguje: Incredible India (neuvěřitelná Indie). Kulturní šoky z prvních dní jako…

- doprava která připomíná téměř nikdy nekončící proud motorek, aut, žlutých rikša taxíků a bláznů na kole
- na dopravní pruhy se tu moc nehraje, místo toho se tu vesele troubí
- odpadky podél silnic v nichž se jen tak krmí pouliční psi a krávy
- Indové kteří na mě zírají jako kdybych byla z Marsu
- najít odpadkový koš je doslova honba za pokladem

…se stali součástí mého každodenního života a už se nad nimi skoro nepozastavuju. Všude jsou tu vidět velké kontrasty. Moderní nákupní centra, fast-foody a franchisové kavárny tu stojí vedle skromných přístřešků místnách lidí.

Moje "práce"
Po skvělém prvním víkendu jsem nastoupila do práce. Ale nedá se říct, že bych se cítila že opravdu "pracuju" protože to co tu dělám mě moc baví a těší. Od 9:30 do 12:30 učím 20 indických dětí (holky 9-15let) v místní škole anglické písničky, hlasovou techniku, rytmiku, a tanec. Děti jsou nadšené, a práce s nimi je radost :)
Skoro každý den mi nosí růžičky a všechny si se mnou chtějí na konci hodiny potřást rukou. Dělá mi radost vidět jak se na mě těší. Od pondělka k tomu budu učit hudbu a tanec na letním kempu a od pondělí 11.4 mám v plánu strávit týden v jednom sirotčinci na okraji Bangalore, v podstatě v takové indické vesnici.

Jídlo
Moje každodenní sträva tu sestává z roti (chlebové placky) s pálivými bobulkami co se tváří jako hrášek, rýže s různými curry omáčkami a dalších místních specialit jako jsou oválné koláčky ze spařené rýže, jestli jsem to správně pochopila. A taky nesmím zapomenout na ovoce :) S Danielem vždycky kopíme melouna, ananas (5kč/kus), na posezení pak velká část zmizí a já už nemusím obědvat ;) Místní si tu taky často dávají sladný mini čaj s mlékem nebo kávu, takže když si představíte že u nás se říká zajdeme na jedno (pivo) tak tady by ste zašli na čaj. To samozřejmě neznamená, že by indové nepili pivo a jiný alkohol (třeba když sledují kriket ;)

SCEAD = Space for Children Education, Art and Development
V SCEAD Foundation (= nadace) se ještě minulý týden podíleli 2 Ukrajinky a 1 Němec. Všichni 3 tu strávili 4 týdny , ale v pátek už odjeli, takže teď už jsem tu zůstala jenom já.
Většinu volného času ale trávím s Danielem, jednak je ke mě milý a potom tu taky nikoho jiného nemám, ostatní stážisti které jsem potkala jsou ode me 2 hodiny hustou dopravou Bangaloru. Ale nestěžuju si. Díky němu poznávam Indii z jiných úhlů, jak bych ji sama nepoznala.

Dokonce se tu učím i indické bojové umění :). Dnes ráno jsme měli trénink a docela mě utahali ;). Skoro každý den s Danielem jezdím na zkoušky divadelního kroužku, kde pomáhá s choreorgrafií němého divadla. Hra bude mít premiéru 14.dubna, já mám při této příležitosti vystoupit s pár písničkami.
Asi nejběžnějším dopravním prostředkem je tu motorka, na které jsem tu strávila víc času než ve zbytku svého života. Helmy tu nosí jen pro srandu a pás v autě nepoužívám jenom já. Každopádně Daniel si dá říct a jezdí se mnou opatrně, abych se nebála. Musím ale přiznat, že jsem si zvykla na tuhle dopravní džungli dost často jsem radši zavírala oči nebo se nedívala kolem.

Indie vyhrala World Cup v kriketu!!!
Včera večer to byl taky zážitek. Indie porazila Sri Lanku v kriketu a vyhrála tak World Cup. Aby ste pochopili, kriketem tu žije každý, a jak říkají místní sledování kriketu je jedna z mála chvil kdy celá Indie drží postolu. Indové oslavují vítězství ohňostrojem, který v případech zápasu Pakistan-Indie trvá o dost déle než naše oslava nového roku ;). My s Danielem jsme sice odpurci kriketu v televizi, který může trvat až 7 hodin a můžete jej sledovat, respektive poslouchat i v autobusech hromadné dopravě. Nechápu jak to můžou 7 hodin vydržet sledovat, ale budiž. No vlastně občas v televizi zahlédnete i spící diváky :D

Mysore trip

Jelikož mi moje cestovatelské nadšení nedalo spát rozhodla jsem se strávit včerejší den prohlídkou města Mysore. Můj první výlet na vlastní pěst. Z Bangalore je to do Mysore asi 3 hodiny. Daniel mě ráno odvezl na autobus a v 10 už jsem byla na místě. Když jsem vystupovala z autobusu, měla jsem ze sebe radost že se cítim v pohodě, měla jsem totiž obavy že když pojedu sama bude to stresující. Potom co se mě ale jeden rikša řidič snažil zavést do pochybných byla moje pohoda rázem pryč. Alespoň teď ale rozpoznám další z triků, kterým tu my "bílí" musíme čelit. Nakonec se mi přeci jen podařilo uklidnit se a užít si celý výlet, a nebrát ohled na to, že mě neustále něldo oslovoval a snažil se mi něco prodat. Navštívíla jsem místní trh, kvůli kterému sem spousta turistů jezdí, usmlouvala pár suvenýrů, prošla si Maharadžův palác a udělala si výlet na Chamund hill.

Goa

První víkend jsem neváhala a přídala jsem se ke dvou stážistům a jejich 15 kamarádům, kteří tu jsou až na 10měsíčních stážich v různých firmách. Spolu s touhle grupou jsem vyrazila nočním autobusem 500km směr Goa. V 7 ráno jsme byli na místě v "městečku" Canacona odkud jsme za 15 min došli na užasnou pláž. Ubytovali jsme v chatičkách na pobřeží v Royal Touch Resort. Já jsem sdílela chatku a postel s Georgie z Anglie (MCP UK) a francouzkou Anne. Ráno jsem si hezky zaběhala na pláži, doplnila energii Lassi = indický jogurtový ovocný koktejl a zbytek dne jsem relaxovala na pláži, povídala si s ostatními nebo se věnovala audio coachingu.

SCEAD Foundation

SCEAD Foundadtion je nadace, ve ktere tu pomaham. Na jejich blogu {klik link} je muj kraticky clanek o tom co tu delam. Vice vecer :}